Založit webové stránky nebo eShop

Příběhy

Můj deníček…

Můj milý deníčku....

9.11.2009

Ahoja, tak jsem tady zase.

Něco málo se změnilo a musím se o ty novinky s vámi podělit. Takže první je, že jsem v červenci zajela navštívit jednoho krásného hřebečka. Teda, jsou tam dva, ale panička mi vybrala a já se musela podřídit. Oba byli moc hezcí. Ale můj ženich vyhrál v Brně titul šampion belgiků, takže můj budoucí potomek je šampion už teď…

Druhá zpráva je, že Maref odjel zpět do své rodné stáje. Neodjel ale sám. Na zimu se tam s ním jela schovat i moje panička Soňa s Harym. Holt jim nenaroste zimní kožíšek jako nám, tvrdým odchovancům v přírodě. To já si na Kopaninách lebedím, a Maref by měl asi už teď omrzlý zadek…hihi. Je mi po něm přece jen trochu smutno. Panička ale jezdí každých 14 dnů na kontrolu a tak mi vždycky poreferuje, co je tam u koníků nového. Všechny je totiž znám a vždycky mě potěší, když o nich mám nějaké ty zprávy. Maref mi taky sem tam pošle nějakou tu textovku. Minule psal o nějakém krvelačném bělásku, který ho chtěl sežrat. Ani se nedivím, k sežrání, to on je. Ale potom ho naštvalo, když mu teta Jíťa slibovala po stromeček celou sklenici bělásků… Tak to by naštvalo i mě. A minule na něm panička jela do terénu bez sedla, jen na ohlávce. Prý to bylo docela zajímavý. Byla to jeho premiéra, ale choval se předpisově. Žádné lekání, bočení, vyhazování, shazování, odhazování, atd… i pro mě je to příjemná změna, když jedu jen tak, na holo.

Taky jsem byla na „hubertce“. Letos poprvé na mě nejela panička, ale její kamarád. Ona sama musela pracovat, tak jsem byla volná. Jen doufám, že to příští rok stihne. Bude to totiž už kulatá, desátá „hubertka“.

Tak já jdu dělat něco užitečného, třeba baštit. Prcek má totiž pořád hlad, tak musím uspokojit jeho potřeby po přísunu živin.

Jo… kdyby vás napadlo nějaké hezké jméno pro hříbátko, tak neváhejte a napište svoje návrhy. Jen to musí být „bylinkové“ jméno. Už mám dva syny, Rulíka a Tymiána, tak ať pokračuji v tradici..

Pro dnešek pá pá, Vaše Sára
 

  --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


 

 

Jsem nepochopená!!!

 

Ano je to tak!

Jsem dáma v nejlepších letech, takže bych si zasloužila úctu ke své osobě. Ale to né. Pořád se mnou jednají jako se psem. „Stázo lehni!“ „Stázo sedni!“ „Stázo běž na místo!“ ale nejhorší věta, kterou znám je: „Stázo pojď do kotce.“ No fuuuj. Takhle se s princeznou nejedná. Nebo snad ano? Zkuste říct že jo a uvidíte! GRRRRRR! Je fakt, že někdy jsem i zvýhodňovaná, ale to je opravdu jen zřídka. Například, když se očkuje...... to se hnedle mladí postaví za mě a dávají mi přednost. Jinak se všude hrnou jako první, aby jim náhodou něco neuteklo. Mají štěstí, že jsem tak tolerantní. Jinak bych jim natrhla spoďáry.. a to myslím úplně vážně.

Občas se i nudím. Ano, je to tak. A tak proháním kočky, hlídám králíky, aby se náhodou neprocpali skrz pletivo…. Ještě se jim to nepovedlo, ale pes nikdy neví, že? Onehdy panička pustila na procházku Maxe (to je králičí bonsaj) a kdo ho musel hlídat? No přece já.  Ne, že by mi to vadilo… ale je na prd, když si ho nemůžu ani ožužlat a musím ho opravdu JEN hlídat. Copak jsem nějaká chůva?  Aby toho nebylo málo, přivezla si panička dalšího ušáka. Lidi očividně nemají žádnou fantazii, protože se jmenuje taky Max. To neexistuje jiné jméno pro králíka? Ale panička o něm mluví jako o Mini Maxi, přestože je větší než ta bonsaj. Já je fakt nechápu…

Co se týká cestování, tak to už paničky pomalu vzdávají. Komu by nevadilo koukat na naštvanou a uraženou Stázu? Ten pohled nevydrží nikdo dlouho, tak už mě s něčím takovým, jako je jízda v autě neobtěžují, pokud to není bezpodmínečně nutné. Ještě je musím naučit dost věcí, přece jen člověk je poněkud méně chápavého druhu a tak to není procházka růžovou zahradou. Já mám ale trpělivost…. A ta přece růže přináší…..

                                                                                              zatím pac a pusu Vaše Stáza

 
 
 
 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Oharčino PROČ?


Nedávno jsem byla svědkem zajímavé debaty. Přistihla jsem zvířata při (asi každodenní) rozmluvě. Tentokrát poučovali Oharku.
 
První se vzal slovo Hary. „Ehm,ehm. Sešli jsme se tady, protože naše malá Oharka má pár otázek na nás ostatní. Sice bych jí to zvládl vysvětlit sám, ale víc hlav, víc ví… Aspoň se to často říká. Tak malá, do toho, ptej se.“
„Jo. Co bude dnes k večeři?“
„Gerrrr. Tak toto jsem opravdu zrovna na mysli neměl! Nedávno jsi byla zvědavá, proč je vlastně na světě to velké, chlupaté zvíře, co si říká kůň, ne?“ ohrnul pysk Hary
„No jo. Promiň tati. To je ono. Ten kůň.“

 
Proč je na světě kůň?
„Tak to je přece jasný. Protože by panička musela chodit pěšky. Takhle si vozí zadek a neošoupe si podrážky.“ Odpověděla Stáza Oharce. „Jo,ale proč třeba nejezdí na krávě? Ta strakatá, s jedním rohem, by se k ní hodila líp.“ „Oharče,ty jsi ještě dítě.“ prohlásil kocour Václav „osobně jsem ji viděl,když si chtěla osedlat čuníka, ale to by se ho musela držet na uši a odstrkovat se nohama od země.“ „Tak to by teda byl gól, kdyby cválala za koňma na Hubertce na čunďasovi.“ „No, chuděrky kravičky by z toho mohly mít taky šok, takže by třeba dojily jogurt místo mlíka. A právě jogurt moc nemusím.“ Uvedl Vašek svůj názor. „Takže kůň je dopravní prostředek?“ ujišťovala se Ohara. „Taky se to tak dá říct. Navíc ještě prověřuje lidské nervy.“ „Tak to nevím, co tím myslíš.To jako zkouší jejich pevnost, když se je pokouší ukousnout zubama nebo rozkopat?“ „Ne, ty jsi vážně truhlík. Zkouší, co lidi vydrží. Třeba když panička vyhodí bobky z boxu a Sáruš je tam opět přidělá. A přímo do čisté slámy. Roztahá seno po celém boxe, obzvlášť, když je podestlané pilinami a pak vše důkladně promíchá. Vniklá směs je pak pro paničku výzvou, které jen těžko odolá. Lidi prý milují výzvy. Taky umí bezvadně utíkat z ohrady. Lidi si myslí, že koně udrží na ohraničeném prostoru. Ale když kůň nechce, nic ho nezastaví. Však si zkus spoutat vítr.“ to promluvila zasvěcená Stáza. „Jo a taky se používá co by sekačka na trávu s přeměnou na ekologické hnojivo.“ doplnil Hary.
 
Proč je na světě kravička?
„Tak toto vím naprosto přesně.“ holedbal se mourovatý kocour Vašek a ostatní kočky k němu obdivně vzhlížely. Oharka vykulila svoje oříškové oči. „A k čemu tedy jsou?“ „No přece, abychom mohli od nich pít mlíko, malá.“ „Ano, ano, mlíko.“ Kývaly ostatní kočky hlavami, až se jim fousky ohýbaly.
„A já zase vím, že jsou to dobré trenérky, co se běhu na dlouhé vzdálenosti týká. Přisadila si Stázka. „A jak to?“ vyzvídala Oharka. „To máš vidět tu srandu, když odejdou z pastviny na průzkum, jak lidi pobíhají a běhají a hledají je. Občas, když se mi zdá, že je panička pomalá, popoženu ji štípnutím do zadku. Už se docela lepší…“ dodala Stáza a při pohledu na Matyldu s myší se olízla.“Tak to si zkus! To je moje svačina!“ zavrčela Matylda na Vaška, který se přiblížil moc blízko. „Jen kousek nožičky…“ snažil se ji Vašek ukecat. „na to zapomeň fešáku!“ sykla Matylda a vytáhla drápek.
„A to jsou krávy jen na mlíko a trénink běhu?“ ozvala se zase Oharka. „To ne. Lidi mají spoustu jiných důvodů, proč chovat kravky. Jen si vzpomeň, jak jsi pobíhala venku s černou chlupatou věcí a na nás jsi vrčela. To byla kravská oháňka. A i jiné části kravské jsou docela zajímavé pro nás psy.“ připomněla jí opět Stáza.
„Jen mi na nich vadí hlasitost. Kdyby bylo po mém, stáhla bych jim volume na minimum. Někdy si připadám jako v přístavu a ne ve chlívě.“ posteskla si Matylda, která zatím zpracovala myšáka. Teď si olizovala hebký kožíšek a Vašek na ni podmračeně koukal.
„Ale v zimě jsou fajn. Nádherně vytopí celý chlív a to je dost důležitá věc. Není snad lepší teplo, než z kravského dechu.“ při té představě začal Vašek příst. Už teď se viděl vyplesklý někde ve chlívě v čisté slámě.
„Co se týká kraviček, v tom už mám celkem jasno. Ale co ostatní zvířátka? Co třeba koza? Proč ta je na světě?“
 
Proč je na světě koza?
„Naše koza naprosto jistě ví, proč je na světě. Aby tady mohla všem šéfovat. A dělá to opravdu svědomitě. Není to tak dlouho, co odjela dělat pořádek na jiný dvůr. Ale pokyny nám posílá mejlem dál. Neodvažujeme se je nedodržet.“ tak toto o koze Koze prohlásila jedna ze slepic. Ostatní souhlasně pokývali hlavami.
„Jen je sranda, že když slyšela paničku volat ZABIJU TĚ!!!!, vždycky zdrhala na druhý konec chlíva.“ poťouchle podotkl Václav.
Stázka ale odporovala „Víš, to ona dělala spíš jen ze zvyku. Onehdy mi říkala, že tím dělá paničce radost a proč ji občas nepotěšit, no ne? Ale co se týká kozy obecně, je to přímo vyčůraný sudokopytnatec. Všude vleze, nic není pro ni problém. Jsou i kozy, co lezou po stromech…“
„Tak to teda prrrrrr! Já vím, že bez drápků to nejde.“ odporoval Vašek. „Vždyť by žuchla dolů.“
„Některé stromy jsou nakloněné nebo mají větve nízko. Je jasné, že nepoleze jen po kmeni.“ poučovala zase Stáza.
„Stejně tomu ale nevěřím. Tady Matylda nedávno zapomněla vytáhnout drápy, když hledala bezpečí na stromě. To jste měli vidět ten sešup…“ dodal Vašek
„A i koza dává mléko, které není tak tučné jako kravské. Proto se hodí pro udržení štíhlé linie, že holky?“ přišla se svou troškou do mlýna Matylda. Snažila se zamluvit to „fópá“ , kdy hapala z jabloně. A to jen kvůli tomu, že nevytáhla drápy (ve spěchu se leccos přehlédne). No a co? Stane se.
„A s jejíma bobkama se dají hrát kuličky. Jen je trousí úplně všude, takže se naběháš, než posbíráš dost pro všechny.“ To se pro změnu ozval kohout, vášnivý hráč kuliček.
„Jo a když sežere kůži z biče, najdeš za nějaký čas růženec. To jsem někde slyšela.“ broukla Stázka
„Co je to růženec?“ ptala se se zájmem Oharka „To je něco jako kravěněc ?“
„Ne. To jsou prostě bobky na šňůrce.“ dělal chytrého Vašek „lidi je můžou nosit na krku.“
„Vašku, ty toho tolik víš!“ vykulila oči Oharka „ale bobky bych si na krk teda nedala. V tom jsou lidi tak trochu ujetí, co? A co takhle prasátko. Proč je na světě prase?“

 
Proč je na světě prase?
„Aby se na něm jezdilo, to asi ne, že?“ uhodla správně Ohara
„Čuníci jsou hodně inteligentní tvorové.“ to teď prohlásil kohout „a jsou také přející. Alespoň ti naši. Nechávají nás baštit ze svého korýtka a vůbec jim to nevadí.“ dodal ještě
„Tobě jde taky jen o to koryto, co?“ rýpl si Hary
„To teda ne, ale já na rozdíl od tebe nedostávám plnou misku granulí. Tak si musím něco najít sám. A navíc se starám o celé hejno slepic.“
„To se tak někdo má, tolik bab kolem sebe.“ blýskl Hary závistivě okem.
„Hlavní důvod jejich chovu je úplně prostý. Kvůli jídlu. Za života jsou sice roztomilí, ale já osobně dávám přednost jejich nehybnému stavu. Ty jitrničky, jelítka, tlačenečka, ovárek…“ dělala ostatním chutě Stáza. A když se rozhlédla po ostatních, viděla stádo polykajících zvířat.
„Ty mluvíš, jakoby se bez tede neobešla žádná zabíjačka.“ rýpnul si Vašek.
„No, z některých jsem se omluvila z rodinných důvodů.“ ledabyle odpověděla Stáza.
„Teď jsi to dostal….“ usmála se Oharka.
„A co pes. Proč je na světě pes?“

 
Proč je na světě pes?
„Aby honil otravné kočky jako jsi ty.“ bafla Stáza na Vaška.
„Jééé. Fakt? A můžu některou tu kočku taky prohnat?“ zeptala se dychtivě Ohara.
„Kdyby bylo na mě, tak už bych je dávno vystěhoval. Ale to by mi asi neprošlo.“ povzdechl si Hary.
„Oharo, bez nás psů by byl člověk totálně ztracený.“ začal Hary důležitě poučovat svou dceru. „Vezmi si třeba mě. Nechci se chlubit, ale se mnou se lidi nenudí. Pletu se pod nohy, všude vlezu, co jde zbaštím a jsem prostě nepostradatelný společník. A Stáza? Kde by bez ní panička byla při vyhánění a zahánění krav. To by se naběhala, to by ji bolely nožičky.“
„A co já? V čem jsem dobrá já?“ ptala se Oharka.
„Ty? Ty tady plníš funkci maskota a malého roztomilého, všude lezoucího a zvědavého štěňátka. I když už malá dávno nejsi. Jen by ses měla chovat víc sebejistě. Vem se příklad ze mě.“
„Taky hlídáme lidský majetek a spíme v jejich postelích. To nejraději zaráz. Někdo by mohl chtít okrást lidi zevnitř. Je lepší na to jít někdy od lesa.“ dodala Stáza
„A já znám z vyprávění jistého Aladina“ přidal se Vašek
„Toho pohádkového?“ ptala se Oharka
„Ne. To byl jezevčík. Chytal úspěšně potkany a jednou se pokoušel ulovit i ovci.. na to, že je to takový prcek, je dost odvážný. Jenže já bych ho určitě zvládl.“ holedbal se Vašek a jen tak mimochodem si prohlížel svoje drápky.
„Pch.“ ozvala se Stáza „Aladin by se asi umlátil smíchy. To nevidím jako rovný souboj, ty machře.“ Hary i Ohara zavrčeli smíchy. A Vašek načepýřený na křivých nožkách odešel středem.
„V zimě je docela sranda tahat paničku na lyžích. Já i Hary to umíme a s námi spousta ostatních psů. Je to super, hlavně když panička padne do sněhu na čumák. Párkrát jsme se snažili ji zahrabat, ale vždycky se zatím vyhrabala. No, není všem dnům konec.“ pokračovala Stáza
„A takový Žolík je švihák holštejnský. Nahání tam hospodské fenky co chvíli. Jen se divím, že za něj panička ještě neplatila žádnou útratu. Budu mu to muset poradit.“ dodal Hary. „Dělají tam výborné topinky…..říkala panička….“ dodal Hary, když se na něj Stáza tázavě podívala
„A…“ ozvala se nesměle Oharka „proč je na světě kočka?“

 
Proč je na světě kočka?
„Kočka je na světě jen z jednoho jediného důvodu.“ hafl Hary „abych je mohl prohánět a ukrátil si dlouhou chvíli. Jiný důvod prostě nevidím, ať přemýšlím, jak přemýšlím.“
„Tak to jsi tedy dost omezený tvor.“ podotkl Vašek „Kromě jiných důležitých věcí, chytáme třeba myši a jiné hlodavé otravy. Hary? Ukaž zuby. Nejsi náhodou hlodavec?“
Stáza i Ohara se usmály.
„No, no, no.“ zavrčel Hary „Já nebudu nikomu pro srandu.“ a s vrčením odešel tentokrát zase on.
„A je klid“ řekl Vašek
„Abys věděla, Oharo, kočka je tvor velice vznešený. A někde dokonce posvátný. Jen je škoda, že to není tady u nás. Spát na poduškách bych uměla, na tom nic není. A to, že chytáme myši, to je hodně důležité. Škodí totiž lidem. Kromě toho taky dobře chutnají.“ Matylda se opravdu rozjela. Není zvykem, aby vedla tak dlouhou řeč. „Navíc jsme roztomilé, mazlivé, heboučké….zkrátka nejlepší společníci člověka.“
„To je asi omyl, ne?“ otázala se Stáza. „Většinou jste dost nafoukané, povýšené a ty vaše drápy…. Vašek je nenechá chvíli v klidu, pořád se je snaží zatínat do lidí. Skoro si myslím, že by sis mohl otevřít tetovací salon. Už jsi o tom někdy přemýšlel?“
„Ne-e, ale to není vůbec špatný nápad.“ oznámil vážně Vašek a šel hledat inkoust. Stáza jen zavrtěla hlavou. „To jsou dnes kočky…. Nechceš se zeptat raději na něco užitečnějšího, Oharče?“ zeptala se Stáza
„Tak jo. Napadá mě teď momentálně slepice. Proč je na světě slepice?“
 
Proč je na světě slepice?
„Abych měl kolem sebe spoustu bab.“ odvětil pohotově kohout.
„Bacha! Promluvil Kasanova našeho dvora. Slepice snášejí vejce a to je dost důležité. Alespoň pro lidi. A musím říct, že jsou docela dobrá. Klidně bych snědla pár každý den. Tak 30…..40….. To by myslím stačilo.“ olízla se mlsně Stáza
„Tys bohužel nepoznala Koko-údernici, ta snášela vajíčkoko každý den. Jenže pak si panička pořídila slepic víc, Koko se asi urazila, že už není jediná, nejlepší, sbalila si svoje saky-paky a odešla do světa. Kdoví, kde vlastně skončila. Určitě ji chudinku snědla liška. Kdyby dokázala žít v hejnu, mola tu ještě dlouho být a dobře žít.“
„To je škoda, že ji neznám ale něco mi řekla Pipi. Sdílely spolu chvíli jednoho koně. Teto, je možné, že slepice může spát na koni? Pipi se tím chlubila.“ ptala se Oharka
„Ano, v tomto případě Pipi nekecá.“
„Já nekekokokocám nikdy, tóóóó!“ vpadla Stáze do řeči Pipi a bojovně se načepýřila.
„Jóó, klídek! Dyť slyšíš, co říkám. A navíc je to zdokumentováno. Jednu chvíli bylo foto i na nástěnce. Pipi chtěla dávat autogramy, ale nikdo neměl zájem. A když se našel jediný zájemce, nenašla tužku, haha.“ to si Stáza neodpustila rýpnutí.
„A proč asi? Kdo je ode mě chtěl půjčit, aby si mohl zapsat číslo patníku na toho fešáckého malamuta, cóóó? bránila se slepice.
„To už je pryč. Akorát mě tahal za nos.“
„Přestaňte se hádat, holky!“ zastavil je Hary „Oharu nezajímá randění Stázy, ani nějaká autogramiáda slepice. Jen chce vědět, že jste na světě kvůli snášení a slepičí polévce. I když to tak vypadá, že jste spíš nesnášenlivé – haf.“ domluvil Hary a mrkl na Oharku nevnímaje načepýřenou drůbež, kterou svou řečí pekelně naštval. Bylo očividné, že si to s ním ještě vyřídí, nenápadně, někde za rohem….
„A co tě zajímá teď, Ohařice chlupatá?“ ptal se Hary
„Kdy bude večeře….“ vybafla bezmyšlenkovitě Ohara
„Kuš, babo. Zkus to ještě jednou…“ „Tak jo…..člověk. Proč ten je na světě?“

 
Proč je na světě člověk?
„To je taková zajímavá věc. Vem se třeba naši člověčí rodinu.“ ujala se slova Stáza „Nutně potřebuješ člověka, kterého budeš ignorovat – v Haryho případě je to panička. Jednoho musíš mít na hraní. Na to je nejlepší maminka. S tou je sranda, to víš sama. Pak musíš mít někoho, kdo tě rozmazluje dobrotami. To jsme skvěle naučili babičku. K ní se přece chodí na piškotky. Taky ti musí nachystat krmení až pod nos. To zase umí dobře druhá panička. Každý člověk v naší rodině má svou funkci, kterou celkem slušně plní. Však to taky dalo hodně práce, než jsme je tak vychovali. No a pak jsou tady ti ostatní, kterým udělá velikou radost, když jim občas dáš pac, štěkneš na ně někde za rohem nebo jim něco za zády ukradneš. Někdy stačí, když si jich jenom všimneš a už ječí „pomóóóc“. Zkrátka a dobře , buď tě nakrmí, pohladí, vyvenčí, zatahají za ucho, pohrají si s tebou nebo na tebe zavolají mile a jemně……. ZABIJU TĚ!!!! Za svůj dlouhý život jsem zjistila, že bez lidí to (kolikrát bohužel) nejde.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak jsem cestovala....
Ahoj vespolek!!!!
 
Po nějaké době jsem se opět vrátila do svého známého stáda na Kopaniny.
Minulý rok jsem se totiž rozhodla trochu se porozhlédnout po světě. No a kam jinam se podívat,než na Slovensko a navštívit moje příbuzné…..araby.
Ale ty čtyřnohé. 8 měsíců jsem bydlela ve stádě plnokrevných arabů a shagya arabů. Bylo to tam fajn,i když někdy trochu nuda. A tak jsem se občas postarala o vzrůšo… Jednoduše jsem probourala ohradu a vzala kamarády na výlet. Je samotné by to v životě nenapadlo. Nevím proč,ale lidem se to taky moc nelíbilo a tak na tu dřevěnou ohradu natáhli elektrický ohradník. A měli jsme po žížalkách. Ach jo!!!
I když jsem tam přišla o děti, bylo to tam fajn. Na toto však nerada vzpomínám, proto o tom mluvit nebudu.
Vrátila jsem se tedy domů, na Kopaniny,ale dlouho jsem tam nepobyla. Užívala jsem si tam jen 2 měsíce,ale za tu dobu jsme podnikali s ostatníma vycházky do terénu, bez lidí…….mimo ohradu…..Je to prostě silnější než já a když najdete místo,které není až tak pevné…no, nevyužijte toho… Je fakt,že teď už to nejde,ohrada je opravená.
Panička se rozhodla strávit zimu u jiných koníků, tentokrát u Třebíče. I teď to bylo u plnokrevníků,ale pro změnu anglických. Já chlaďaska a trávím svůj čas s aristokraty. To se hned tak někomu nepodaří. Tam jsem taky brala ostatní na výlety mimo ohradu, to když nefungoval el.ohradník. Toho se hnedle musí využít. No,nééééé? Jenže i toto mi dlouho neprocházelo. Ještěže tam byla i Rytuška, belgička,která uměla výborně (vlastně ještě určitě umí) bourat dřevěnou ohradu. Tak jsme chodili druhou stranou…. Na nás si nikdo jen tak nepřijde….
 
Zima uběhla jako voda a byl čas se vrátit domů a rozjet sezonu na Kopaninách. Tak jsem sbalila svoje švestky (mimochodem jich mám víc než panička) a hurá domů. Ale nepřijela jsem sama. Na poslední chvíli stihl taxík i Maref, plnokrevník na odpočinku. Chtěl se podívat do míst, o kterých jsem často mluvila. Tak přijel na prázdniny k nám. Podle toho,co říká se mu tady moc líbí a snad tu zůstane natrvalo.Uvidíme.Chodíme všude spolu, paseme se spolu, povídáme si a když náhodou jeden z nás jde pracovat sám, netrpělivě ho vyhlížíme u ohrady a někdy na něj zavoláme,to aby náhodou nezapomněl cestu domů….. Někdy mám pocit, že mi nahrazuje moje ztracené děti…. Takhle jsem já cestovala a objevovala svět. Říká se,že doma je doma. Je to pravda pravdoucí a tak si dávám na nějaký čas s cestováním pokoj….. Jedinou cestu, kterou mám v nejbližší době v plánu je navštívit jednoho pěkného hřebečka….. Tak držte pěsti,ať to dobře dopadne.
 
Pac a pusu vaše milá, hezká, hodná, skromná, chytrá
Kobylka Sára
 
10.5.2009

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Proč právě Hrůzy venkova...

Ať je to jak chce, na venkově se leckdy dějí prapodivné a nebezpečné věci.

Kolikrát je člověk rád, když ho nechal na pokoji beran EVŽEN nebo kohout KOJOT či kráva HVĚZDA...

A právě s těmito tvory jsem měla tu čest se potkat. Následuje veselá historka:
Není nejpříjemnější pocit, když stojíte ve stáji a natáčíte vodu pro koně a v jedněch dveřích stojí právě Evžen a v těch druhých Kojot. V domnění, že Evžen nemá rád vodičku a uteče, když bude mít kýbl vylitý na hlavě, jsem mu chrstla celou dávku do ksichtu. Pravda, vodičku sice rád neměl, ale neutekl. Začal prskat, ale tím to haslo. Tak jsem to zkusila kolem kohouta. S ním to bylo podstatně lehčí – překlopila jsem na něj koš a nechala ho tam jeho osudu. Pustila jsem ho, až na odchodu. Od té doby jsem od něj měla pokoj. Oba dva, Evžen i Kojot byli v pohodě, pokud jste k nim byli čelem. Ale otočit se zády bylo dost riskantní.

A tak jsme si na tomto dvorečku žili spokojeně do té doby, než si Kojot i Evžen troufli na hospodáře (To se přece nedělá. Ostatní můžete prohánět, ale hospodáře NIKDY!). Párečky i polívečka byli výborný...
(toto probíhalo na dvoře u Ševčíků asi v roce 94-95)

Čas běžel, na dvůr nastoupily vzteklé husy, které mi chtěly sníst Haryho a taky Hvězda, která už jednou připleskla p.Ševčíka na plot. Byla to perná chvilka, ona prostě chlapy nemusí...

Pak tady máme jiné „Hrůzy“:
  • V létě jedete pro seno a zjistíte, že si ho už odvezli JeZeĎáci. Na oplátku vám nechají seno z bažiny. No, nekup to!
  • Blíží se bouřka, senomet ne a ne naskočit, všichni kolem něj běhají a na louce máte spoustu sena, zatím krásně suchého
  • Nebo krávy odejdou z pastviny do dědiny zjistit, co se kde událo nového. Samozřejmě to vzaly přes všechny možné záhumenky.
  • V noci hledáte Sáru, protože odešla z čundru směr domov, ale nedošla. Ještě že koňáci v okolí znají všechny koně v okruhu asi 100 mil :-) Srandu si ze mě dělají dodnes.
  • Na zlatou neděli chcete jet do Prostějova nakupovat a Kvído si vymyslí svou torzi. Tak se jelo do Brna na veterinu.
  • Nebo se Sáře na spodní čelisti udělá obrovská boule, tvrdá jako kost, přilepená na sanici. Veterinář diagnostikuje osteosarkom. Zbývá jen čekat a doufat, že se nebude zvětšovat, kůň nepřestane žrát .... Možná se stal zázrak, ale po čase otok zmizel a ani doktor nevěděl čím to bylo. Sára je opět v pohodě, ale zůstala nejistota, aby se to nevrátilo.
A to jsou Hrůzy a Hrůzičky, které dobře dopadly. Pak tu máme ještě ty horší – obtížné porody, mrtvě narozená telata, nutnost utratit, nějaké ty ztráty na majetku .......

Všechny tyto zážitky mají jedno společné – vždycky se děsně leknu.

Tak proč tak nepojmenovat náš časopis, který vydáváme pro nejbližší známé s malou přestávkou už 11 let.
Je fakt, že jsme měli v hlavě názvy dva: Hrůzy venkova nebo Kravské rozhledy. Ale uznejte sami, že pes či kůň by v Kravském listě vypadali divně. Proto „Hrůzy venkova“. Taková perlička na závěr: první číslo vyšlo v pátek 13.10.1995.

A když jsme se s Danou rozhodovaly jak pojmenujeme naše stránky, bylo to jasné. Jiný název by se ani nehodil nebo jo? A třeba máme taky jiný důvod, proč právě Hrůzy venkova....

(zorro)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Objevení Kvída…  (21.11.2001)

 

Jednoho dne měla Soňa telefonát s Bárou, že je v Ostravě u kámošky Pavly plavý briard pes. Asi 15 měsíců starý, tak jestli ho prý chceme. Nejvíc mě lákala vize, že pes už je cvičený, tak s ním budu moct  aktivně pracovat. Protože můj němčour začal mít pohybové problémy a už jsem s ním nemohla aktivně dělat. Tak jsem si říkala, že chlup bude docela rozumný nástupce. No, všechno bylo jinak, ale nebudu předbíhat…

Zvážili jsme to, ale nepočítala jsem s tím, že pes, Kvído, tak se jmenoval, nebo spíš se na něho tak volalo, se nám bude doma rvát s naším Badíkem…

Tak jsme nasedli do auta, mýho starýho červenýho Žigulíka Alfréda, a vyrazili směr Ostrava. S Pavlou jsme se domluvili, že se setkáme u Teska. Tak jsme si tam dali snídani, a už si nás Pavla vyzvedla a zavedla nás k sobě domů. Po otevření dveří se objevila nádherná hlava zvědavýho psa, který mi hned padnul do oka a bylo rozhodnuto. Sice byl jedna velká plsť, ale to jsme z něho po týdnu jakš takš dostali. Byl šíleně vyhublý, a strašně divoký. A hlavně se bál vody jako čert.

Tak jsme poseděli u kafe a vykládali, co Kvído dělá a nedělá, jak se chová atd. když ho před měsícem k Pavle přivezli bývalí majitelé, nic jí o něm neřekli. Jen jí dali vodítko se psem a jeho misku se zbytkem granulí a pádili zase domů. Jenom jí řekli, že se stěhují do Prahy a psa sebou vzít nemůžou….

Tak za ten měsíc, co ho měla doma se vlastně poznávali, nebo spíš ona jeho. Protože on je šílený zvíře a vymýšlí a dělá samý ptákoviny. Naštěstí jenom takový neškodný srandovní, není agresivní.

Když jsme se vykecali, tak jsme se vydali s pesama ven. Kvído mě na vodítku velice rychle stáhnul ze schodů, a pak mě prosmejčil po sídlišti…. No, nasedl do auta tím stylem, že mi skoro proboural dveře, jak rychle se tam hrnul J a trůnil si vzadu jako paša. Já měla vytáhnutý sedadlo, a místo něj dvě matrace. Bylo to psí auto.

No, však po cestě nás stavěli policajti, probíhal zrovna nějaký Kryšot. Policajt chtěl vidět papíry moje i od auta, tak jsem hledala, chlapa v patách a batoh za zadním oknem.. A vzadu se válel Kvído…..chlap měl rychle napilno se schovat za moje záda aby ho pejsek nespapal J ale jemu bylo jedno, jestli na něho čučí nějaký policajt, nebo kdokoli jiný. On se vezl J

Po příjezdu domů začalo to nejhorší, co jsem se neodvážila si představit. S Badečkem si nepadli do oka. Hlavně Kvído vyvolával šarvátky. Badin se rvát nechtěl…. Ale i přes to, že občas tekla krev, tak se nějak dali do kupy a začali se respektovat. Ale když padlo trochu jisker, to byl rachot…

Tak, a jak jsem si myslela na začátku, že pes bude cvičený, aspoň základy mít bude…omyl jako vrata. Pes neuměl nic. Ani chodit normálně na vodítku. Tahal jako kůň. Tak padla idea, že budeme závodit… navíc byl šílený srandista a měl docela brutální hry. Teda viděno naším okem, podle něj to byla náramná psina. Kousal docela dost a když se rozparádil, nebylo možný ho uklidnit. Všechno bral s nadhledem. Prostě začaly mi galeje. Ale nelituju toho, dneska mám úžasnýho psa.

Tak jsme začali trénovat a cvičit. Šlo to občas dost těžko, ale výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. V jeho třech letech jsme složili ZOP. To byl první úspěch. Pak ještě nějaké zkoušky, ale hlavní je, že se Kvído srovnal a už z něho není to šílené monstrum, které jsme před čtyřmi roky přivezli.

Po výstavní stránce se nám začalo dařit až v jeho pěti letech. To už se dostal do rozumné kondice, a i srst mu dorostla. Ale tomu musely předcházet zdravotní problémy. Ve dvou letech ho potkala torze žaludku. Dá se říct, že na veterinu jsem ho přivezla na poslední chvíli. Ale přežil to. Pak už to s ním bylo jen lepší. A jsem za to moc ráda.

Dokonce se naučil milovat vodu nejen na pití. Když šel kolem malého potůčku, jak ten se kroutil aby si ani drápek nesmočil…jednou do něj nechtěně sjel, ale rychle vyskočil ven, aby ho náhodou třeba vodník nepopadl J..ale nedalo mu to, a šel se sám podívat znova. No a tak vlastně zjistil, že voda je úžasná a dá se v ní plavat. To ho baví pořád. Kde vidí vodu, už je v ní. Pokud nechci, aby byl mokrý, nesmíme jít ani kolem potůčku, nebo musím být hodně ve střehu, ale stejně si to nikdy neodpustí.

S ostatními našimi zvířátky vychází dobře. Kočičky zbožňuje. Hlavně když jim může slintat kožichy. Kobyla je na něj moc veliká, ale respektu trošku má. I když jednou dostal kopanec až si ukousl špičku jazyka, tak stejně se nepoučil. Další psi ve smečce mu nevadí. Navíc má od loňska foxlíka, se kterým se dá prímově  hrát fotbal J

Je to pes, se kterým se nedá nudit. Je ho pořád všude plno, a když náhodou není ve své kůži, tak je doma nezvyklý klid. Moc rád cestuje autem, takže štreka přes republiku na výstavu mu vůbec nevadí. Naopak si ji užívá.

Nemusím mít strach, že ublíží lidem nebo dětem. Ty zbožňuje. Jednou si s ním malá, asi rok a půl stará holčička vykládala…pes ležel a koukal po mě a její mamince. Holčička za ním přišla a začala mu něco důležitýho po svým vykládat, pes otočil hlavu jinam, tak ho drapla za vousy a hlavu mu otočila znovu k sobě. Pes jen ležel a vrtěl si ocasem jako že prcka před sebou nevidí. Nasmáli jsme se hezky. Pak ho naučily holky s kočárkama, že děti mívají v ručičkách vždycky nějakou mňamku, nebo se vozí v kočárku piškoty…vždycky, když viděl kočárek tak šel na průzkum, co že dobrýho zase ukradne nebo dostane. Dětem se sice moc nelíbilo, když jim z ručičky kradl rohlíky, ale on to viděl jako strašně důležitou věc.

Zanedlouho, 21.11.2005 to budou čtyři roky, co Kvído bydlí u nás. Jsem vážně moc ráda, že ho mám.

A jak to s ním bylo doopravdy? Asi tak, že když byl malý štěňátko, tak to bylo roztomilý stvoření. Ale jak vyrostl, najednou z něho byl veliký pes, který ani neuměl poslechnout a respekt taky neměl. Takže se majitelé rozhodli, že pes půjde z domu a zakamuflovali to tím, že se stěhují do Prahy a pes tam s nimi nesmí…..na jednu stranu jsem ráda, ale na druhou, nebylo by lepší se mu od mala věnovat a naučit ho to správné? A i když mají na mě kontakt, tak se minulí páníčci nikdy neobtěžovali mi třeba zavolat, jak se Kvído vlastně má……

 

                                                                                    DanaN

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Naše sourozenecké duo opět v akci ....


 

Naše cesta na výstavu byla docela srandovní. V pátek jsem přistavila auto k domu a začali se chystat. Měli jsme namířený  na MVP do Mladé Boleslavi (4.8.)a následně v neděli na speciálku do Prahy (5.8.). 

Nebyli bysme to my, abychom si nezpestřili nějak cestu.  Když aspoň jednou někde nezabloudíme, pak to není to pravé ořechové.

 

Ale v pohodě jsme nakonec dorazili do Boleslavi. Byla už noc, tak se nám nechtělo stavět stan.

Naposledy!

 Nikdy více nebudeme spát se psy v autě. Během doby asi od 23h do 7h ráno jsem byla asi 5x venku kvůli psům. Napřed měli žízeň. Tak jsem se vybabušila za spacáku, oběhla auto, a dala jim oběma vodu. Za chvílu začal mít Kvído problém. Vadil mu tam Hary, tak na něho vrčel. Tak zase ven a zkusila jsem je přivázat na kulu za auto. Chvíli byl klid ale pak  začali hrozně štěkat. Tak zase ven, odvázat je a šup s nima do auta.  Zalezla jsem ale netrvalo dlouho Kvido sepral Harina.

 

  

Tak znovu ven… no, byla jsem takhle kolem auta za tu noc asi  5x. Prostě skvělá noc.

 

Ráno jsme si jenom popojeli na parkoviště a šli na výstaviště. Sluníčko pražilo, my kecali se známýma nejen od briardů, prostě klid a pohoda. Po této výstavě jsme se přesunuli do Prahy do kempu na zahrádce.

 

Původně jsme měli jet  čtyři lidi a tři psi dvěma auty.   Ale všechno bylo jinak. Posbíralo se nás šest lidí s šesti psama čtyřma autama.  Když jsme se ubytovali a postavili stany, tak majitel zahrádky zrovna někomu volal a povídal, že mu tam pobíhá moc maxipsů Fíků…. 

Taky dobrý J

 

Ráno jsme všechno zabalili, nacpali do aut a vydali se na cvičák na jižní město, kde se konala briardí speciálka. Trochu jsme přejeli křižovatku, kde byla cedule jako vrata, že máme jet vpravo.  No, když se kecá, tak se kolem sebe nikdo moc nerozhlíží.  Ale trefili jsme. Vyzvedli jsme si čísla, a dali se do česání psů.

Mezitím jsme pozdravili známé, nasnídali se a hurá do akce.

 

Výstava to byla pěkná, líbilo se nám jak to bylo zorganizovaný, velký kruhy,  prostě taky tady čišela pohoda.  Někdy odpoledne kolem páté odpoledne jsme zase naskákali do auta a ujížděli směr Morava k domovu.  Zase skončil jeden víkend strávený mezi briardy  J

Teď nevím, jestli to mám sem taky napsat, ale asi to napíšu.  Dík  výstavnímu výboru Jarce a Martině jsme si tu neděli mohli pěkně užít daleko od domova  s kamarádama a známýma, a naši chlupáči taky. Tak díky moc holky, jste šikovný.                       DanaN

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Mikulášské setkání přátel briardů v Olomouci (2004)

 

Zase jedna akce s briardama je za náma…. 27.11.2004 se konalo v Olomouci v Bystrovanech na tamějším KK Mikulášské setkání přátel briardů s tajným závodem….

 

Ráno se mi moc nechtělo, ale říkala jsem si, že se snad pobavíme a pokecám se známýma….ale všechno bylo jinak! Po příjezdu jsem vyvenčila chlupatce a s „blondýnou“ Harkounem jsme pochodili poslušnost ve skupince. Potom nastoupil figurant, tak si pesani zakousli svýho lumpíka a i Kvídovi se to líbilo....

 

Asi kolem poledne vedoucí akce Karim vyhlásil nástup na závod. Částečně prozradil disciplíny takže jsme si mohli vytvořit představu, cože to na nás připravil. Nevím, jak ostatní, ale já osobně měla představu jinou :-) měli jsme projít tři disciplíny s různýma nástrahama. První bylo odložení za ztížených podmínek: pes ležel a před ním ležel buřt. No, zkuste to vydržet celé dvě minuty nad voňavým masíčkem….. pár jedinců se našlo, ale byli i tací, kteří hned po položení buřtu pod nos ho hned zbaštili, jako by týden nic nežrali…. No sranda.

Třeba takový Kvído, odložila jsem ho, než jsem od něj odešla, tak jsem mu vysvětlila, že ten buřt je fuj, ale stejně to vyřešil po svým. Ani ne za pět vteřin jsme měli po akci :-) ale nebyli jsme v tom sami. Soutěžilo nás 12, a ne každý pesan odolal nástrahám i škodičům-naváděčům….

 

Druhým úkolem bylo vyhledat v lese teroristu a zneškodnit bombu, kterou měl někde na těle připevněnou. Po jeho nalezení každý zjistil, že bomba je igelitový pytlík a v něm mandarinka, buřt a perník. Tady jsme zase s Kvídem měli výhodu ve žravosti. Než jsem oloupala mandarinku, měl v sobě buřta i perníka. Ovoce jsem radši snědla sama, protože další klička byla, co nepozře pes, musí dojet psovod….tak jsem nechtěla riskovat svačinku s jehličím a lesní hlínou :-).

V této disciplíně taky obstáli všichni. Ale třetí, byla docela veselá akce. Agility parkur trochu jinak.  Pes nesměl překonat jedinou překážku, (jinak byly trestné body) a psovod všechny. Takže start byl po prolezení kruhu, pak přeskok, tolik oblíbený tunel, přeskok a tři lavičky. Někteří psí závodníci to pojali velmi radostně, jiní zase zkusili „splynout“ aby nebyli vidět (Kvído). Byli i tací, kteří svoje páníčky povzbuzovali k lepšímu výkonu. Třeba Blondýna-Harkouš, vlezl za mnou do tunelu a plácal mě svýma tlapičkama ať prý pohnu. Ale já se začala smát, a nemohla jsem vylézt rychle ven, protože ten expert mě vlezl na záda a chtěl ven taky a hodně rychle.  Prostě sranda:-)

 

Nejlepší čas pro překonání této dráhy měl jak jinak, psovod od armády, který je na „opičí dráhy“ zvyklý.  Po této disciplíně jsme všichni trochu špinaví, ale veselí byli zahnáni deštěm do klubovny, kde se vyhodnotily naše časy a potom rozdaly ceny.

 

Věk jednotlivých psích soutěžích byl od sedmi měsíců do dvanácti roků. Zúčastnila i „babička“ Ange, která všem ukázala, že i ona má radost za života a ráda blázní jako ti mladí.

 

Takže, co říct na závěr? Asi zase tu větu, která se po nějaké akci stále opakuje: díky všem, kteří se podíleli na přípravě a vymýšlení úkolů pro pár nadšenců s radostnýma chlupáčama, kteří jsou, alespoň podle mých zkušeností, pro každou špatnost.

Jsem ráda, když se takové akce můžu zúčastnit a poznat zase další nadšence, kteří berou svoje briardíky jako super kámoše. A je jich pořád víc…..

 

DanaN

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

15. – 22. 8. 2004 aneb Letní výcvikový tábor briardů a flanderských bouvierů

 

          Já sama bohužel nepatřím mezi ty šťastlivce, kteří jsou vlastníky snad nejkrásnějších psů na světě – briardů. Ale od chvíle, co jsem se s nimi poprvé díky holkám Novotným (Harkonen Vip Bar-Bar Beskydy alias Blondýna a Remus Jesed známý jako Kvído) setkala, jsem si je oblíbila, a proto když mi holky nabídly, ať s nimi jedu letos na výcvikový tábor, neváhala jsem ani vteřinku.

          Z Baldovce jsme vyrazily v neděli kolem deváté ranní a  osazenstvo našeho vozidla bylo bohaté. V autě jsme jeli my tři holky a jejich synovec Viktor, Soňa měla pod nohama Pana Sádla (kapesní lev nebo taky miniaturní briard) a vzadu za mříží co chvíli vykoukl Kvído. Vlek, který se celou cestu táhl za naším „kombíkem“, občas nadskakoval, to když si tam Hary a můj nalezenec Haff vyřizovali účty.

Asi v půl čtvrté odpoledne jsme konečně dorazili k chatě zvané Spáleniště. Ubytovali jsme se do chatek a tak různě jsme se poflakovali po táboře až do večeře, po které následovala celotáborová porada. Při představování jsme se navzájem jakš takš poznali, rozdal se rozpis služeb na vydávání jídla a domluvil se výcvik. Náš cíl byl jasný. Soňa si přijela odpočinout a vyčesat si psa, Dana chtěla s Kvídem cvičit a já jsem přijela spíš pochopit svého voříška a odkoukat něco od vás – profíků.

Počasí nám vážně přálo – aspoň ze začátku pobytu. Sluníčko až nechutně moc pálilo a tak jsme s chlupáčkama chodili k nedalekému potůčku, aby se zchladili. Takže zpátky do tábora se nevraceli krásní chlupáčci, ale příšerná monstra, ze kterých cákala voda opravdu vydatně. Ale ohromně mě bavilo sledovat Kvída, Haryho a Sádla jak jako šílení lítají kolem potoka, nebo spíš potokem, a různě se nahánějí… J Můj Haff se do žádných hrátek moc nezapojoval, přece jen je to už starší pán a je pod jeho úroveň dovádět s tou omladinou (mě to pochopitelně docela mrzelo).

V úterý 17. srpna jsme nechali psy napospas vlastním osudům a vypravili jsme se s Jarkou do Frymburka. To byla akce! Chtěli jsme poslat pár pohledů, aby se rodina přesvědčila, že ještě všichni žijeme. No a po cestě zpátky Jarka rozhodla, že se vykoupeme v Lipně. Paráda – až na to, že nikdo z nás neměl plavky. Zatímco Viktor se do vody vrhl v šortkách, Jarka nás přesvědčovala, že nás na pláži nikdo v životě už neuvidí a tudíž že můžeme do vody klidně na Evu a všem to bude fuk. Sotva to dořekla, ozvalo se nám za zády:

„Jé, dobrý den, co vy tady?“ No prostě jsme nepočítali s tím, že by na pláži mohl být taky někdo z tábora. No co už. První se k zásadnímu kroku odhodlala Dana. Nahoře bez šupla do vody. Mezitím Jarka s Viktorem namočili Soňu tak, že její bílé tričko bylo najednou průhledné. Tak napodobila Danu – stejně už to bylo jedno. Já tu odvahu neměla a perfektnímu koupání jsem se oddala aspoň ve spodním prádle. To víte, šestnáctiletá žába ještě tolik kuráže nemá… J Při odchodu nám pán z tábora trošku káravě (ale s lišáckým úsměvem) oznámil, že aspoň tři dny nebude teď spát. Prostě sranda. Tahle příhoda, jak jsme rudé až za ušima skákaly polonahé do vln Lipna, obletěla v rekordním čase celý tábor. A Jarka ji všem podávala takovým stylem, že jsme i poslední večer padali smíchy pod stůl.

Na Lipno jsme pak jeli ještě několikrát – bez Jarky a s hafanama. Briardi si vody užili dost a dost, hlavně „Remuska“ se sama vydala někam daleko a kdyby ji Dana neodvolala, nejspíš by tam plavala ještě teď. Jediný, kdo se v plavání nevyžíval, byl chudák Sádlo. Ale vzhledem k tomu, že měl rozdrcenou pánev a od tří měsíců nemá jeden kyčelní kloub, se není čemu divit.

Přišla středa. Po večeři se uskutečnili psí dostihy. Jelikož kromě velkých psů na táboře vegetovalo i několik krysaříků, menších psů a můj Haff, rozdělili jsme psy do malých a velkých. Běžely se dvě kola. Můj Haff v prvním docela zaváhal, ve druhém se předvedl nádherně a na svých krátkých nožičkách bežel stejně rychle jako někteří briardi. Bylo to moc fajn, ale nějak jsem nepostřehla, kdo vyhrál…

Ve čtvrtek 19. večer Bára s Karimem a vedoucími připravili bojovku. Rozdělili nás do dvou družstev (briardi versus bouvieři). Každé družstvo se shromáždilo u jednoho stolu a muselo co nejrychleji sníst a vypít za pomoci psů všechno, co na stole bylo (tatranky, chleba, brambůrky, pivo,…). Následoval běh do starého lomu, kde jsme měli hledat figuranta Karima. Kdyby se nám neozval, asi bychom ho nenašli. I psi kolem něho chodili jako by nic a zatímco se jejich majitelé dohadovali („Tady určitě nebude!“), Karim se chechtal pod vousy. Pokračovalo se během na Staré Spáleniště, kde každé družstvo muselo vypít půl litru fernetu. A hurá zpátky do tábora, kde už čekal Karim a každému příchozímu svítil do očí. Mně, jelikož jsem byla střízlivá, to nevadilo. Ale když dobíhala vítězná skupina briardů (já jsem byla přiřazena k bouvierům a naše družstvo bohužel o jednoho človíčka prohrálo), stal se solidní karambol. Karim posvítil Soni do očí, Bára ji chtěla nasměrovat mezi stoly, a ona vrazila do jednoho ze stolů. Všechno to spadlo a všechno se rozbilo, ale Soňu zajímalo spíš pěkně rozťuklé koleno. Muselo to docela bolet… Karim donesl vínko a tak jsme ještě po půlnoci seděli před hlavní chatou a vykládali o všem možném, a nad hlavami nám trochu blýskalo.

Po takto prohýřené noci přišel den zkoušek. Nastoupilo k nim tuším patnáct psů. Už od rána lilo jako z konve – jako na potvoru. Skoro celý den jsme proležely se Soňou v chatce nebo jsme si v hlavní chatě četly. Já jsem laik, takže ani pořádně nevím, co za zkoušky se dělalo, ale prospěli všichni. A tak jsem večer na většině tváří vyčetla spokojenost a radost. Ještě aby ne.

Zbytek pobytu byl upršený. V noci na sobotu se strhl slejvák a několik stanů a chatek se ocitlo pod vodou, takže víc než polovina tábořících odjela o den dřív. My jsme spolu s pár dalšími nadšenci vytrvali až do neděle. Odjezd nám mírně znepříjemnila Kynologická záchranná brigáda, která po nás Spáleniště přebírala. Místo v poledne se do areálu přivalili jak velká voda už ráno a ještě po nás zhlíželi, co tam vůbec děláme. Zaslechla jsem i pár ostrých nadávek na naši adresu. L I mezi fajn lidmi od psů se najdou bohužel vyjímky, které kazí pověst těch „normálních“…

Cestou domů, kdy jsme se střídavě předjížděli s Klárou, Bárou a Karimem a jeli jsme k Báře do Jersic, konečně přestalo pršet. V Jersicích se naše výprava směřující do Moravského krasu rozrostla a další členy. Už z Lipna si Dana vezla domů „foxlíka“ – stejně jako Karim. A u Báry jsme vyfasovali ještě dvě morčata a slepici (říkáme jí Koko, snáší každý den vajíčkoko a Soňa ji zachránila před jistou smrtí J). Takže si asi dovedete představit, jak byl náš „kombík“ nacpaný vším možným zvířectvem. Ještě že nás policisté, které jsme potkali cestou, nestavěli. Nejspíš by se pěkně divili, kolik nás je vevnitř… J

Na závěr bych chtěla moc poděkovat všech lidem, kteří se starali o téměř bezchybný chod tábora. Mé díky patří také Daně a Soni Novotným, že mi navrhli mou účast na Spáleništi, v té krásně krajině pár kilometrů od hranic s Rakouskem, mezi spoustou super lidí a psů, které jsem si ještě víc zamilovala… DĚKUJU MOOOC!!! A nashledanou za rok!

 

                      S pozdravem

                                                         

                                                                                Lída Zouharová

___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Akce zkouška ZM po druhé: tentokrát zajímavější :-) (2004)

Protože se mi nezadařilo přemluvit Kvída začátkem dubna v Mor. Budějovicích k tomu, aby mi přinesl aport, a jemu se zrovna nechtělo, tak mi vzal roha z placu a tím pádem nás pan rozhodčí vyprovodil slovy „je mi líto….“ O víkendu 1.5.2004 se mi to podařilo :-) Ale hezky od začátku. Byla jsem pozvaná, nebo skoro donucená :-) kamarádem Karimem  abych zkusila tu zkoušku složit u nich na cvičáku v Olomouci Bystrovanech. Týden před tím jsme to byly zkouknout a Kvído vypadal tak, že ho to vůbec nebavilo na place. Ale potom na obraně pěkně „zakousnul“ lumpíka a to se mu líbilo.

Tak jsme v onen inkriminovaný den nastoupili na stopu. Na ZMku jsme nastoupili tři. Boxer, rotweiler a briardík Kvído. Docela pestrá sestava. První boxík docela čuchal, pak jsme nastoupili my. To byla groteska jako blázen. Kvíduška se teda fakt předvedl. Já být na místě rozhodčího tak to odpískám a odchod na párek. Dal nám teda nakonec minimum  a ještě k tomu velký  ! Takže na poslušnosti jsme museli pořádně zaperlit, aby nás nevyhodil. To byla podmínka toho ! . Ale zadařilo se a Kvíduška můj zlatý mi přinesl  aportíka! Hupnul na mě a začal se přetahovat. Když jsem mu balónek odhodila, tak trochu váhal a já už  čekala to nejhorší. Ale udělal dva kroky, rozhlídnul se a hup pro balónek a zpět hup na mě a paničko hrajeme si.  Na moji velmi radostnou pochvalu psa rozhodčí reagoval slovy: „…co on to normálně nenosí?“ Říkám, že nosí, ale nějak ho to nebaví, a minule mi zdrhnul…. Prostě tímto nadšením jsme si vykoledovali pokračování až na obranu.

Obrana byla taky kapitola sama pro sebe. Viděla jsem to trochu černě, ale vzala jsem Kvíduška aby se podíval kde má lumpa hledat a aby se trochu navnadil na kousání a bylo to. Měl oběhnout dvě zástěny ale že to neumí tak jsem ho poslala přímo na figuranta. Napřed obhlídnul diváky za plotem, přitom se ještě vyvenčil a pak hurá štěkat na lumpíka. Takže to nejhlavnější, najití figuranta, dopadlo dobře, a tak jsme mohli jít na zadržení. Tady totiž další pokračování závisí na tom, jestli pes najde a vyštěká figuranta. Když nenajde, nemůže pokračovat a končí vyloučením. Ale Kvídu opět nezklamal a skončili jsme se zápisem zkoušky do výkonnostní knížky. Velice mě ten můj pacholík potěšil, J protože je to taková chlupatá příšera a žádná sranda mu není cizí. Takže jsem čekala jakou srandu si vymyslí a on nic.

Takže velký dík patří Martinovi – figurantovi, že si s ním před týdnem vyhrál a Karimovi, který mě zlanařil na tu zkoušku jít. A taky Kvíduškovi, že to nezabalil hned na začátku a hrdinně pokračoval až do konce. :-)

 

                                                          Dana

 ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Ahojky všichni.

Byla  středa večer a něco se dělo. Paničky pobíhaly sem a tam a pořád něco snášely na hromadu a já věděl, že k té hromadě patříme s Kvídem taky. Že jsem se nemýlil, to jsem poznal ve čtvrtek ráno. Po snídani mě a Kvída paničky naložily do auta a jelo se. Cesta byla dlouhá, se zastávkou na Vyhlídce (to je motorest, kde si paničky obvykle dávají něco do nosu). Tam jsme byli vypuštěni, abychom si protáhli tlapky. Přitiskl jsem se k zemi, aby mě neviděly a nenacpaly zpátky do auta, ale na sněhu bylo dost těžké splynout s okolím. Moje chování způsobilo záchvat smíchu, ale to bylo všechno. Raději jsem naskočil do auta sám.

A kam jsme jeli? Jediné, čemu jsem rozuměl, bylo něco o nějaké koze. Že bysme jeli lovit kozy? To se mi nezdálo a po příjezdu na místo určení jsem se to dozvěděl. Celá akce se jmenovala Ko-Za, protože tento pobyt a věci s ním spojené měly na svědomí Klára Kovářová a Bára Zapletalová. Docela jsem si oddychl, že to nemá nic společného s opravdickou kozou, čtyřnohou s rohama.

Musím říct, že místo našeho pobytu bylo nádherné. Chata uprostřed lesa, všude sníh a tolik nových pachů. Chata byla obehnána plotem, asi aby nám páníčci neutekli honit zvěř do lesa. A to ještě sváděli na nás, že aspoň neutečeme. Se asi zbláznili. Pokoje tam jsou přepychové – koberec, dokonce i ovčí kožešinka, veliká společenská místnost, kterou po nějaké době (jen co zjistili, jak prolézt skrz křesla z druhé místnůstky) začali obydlovat a když k tomu měli příležitost, i demolovat briardí štěňátka. Teda, řeknu vám, byli to malí ďasovci. Venku byli úplně všude a často se stalo, že se na mě vrhli všichni naráz. Myslím, že Jířa, roztomilý foxlík, to měl horší. Velikostí se mezi nimi ztratil a pokud jste viděli někde chlupatou hromadu malých štěňat, Jířa byl stopro pod nimi. Ale dokázal se i pěkně naštvat a potom prcci plakali a stěžovali si mamině, která se k nim pro jistotu nehlásila.

Hodně času jsme strávili venku, na čerstvém vzduchu. Teda řeknu vám, ti naši dvounožci se dokážou pěkně odvázat a řádit jako smečka tervíků. Až mi rozum zůstával kolikrát stát.

Páníčci a paničky měli nějakou soutěž, při které šlo asi o život, protože se do ní vrhli s velkým zápalem.

Já osobně si nejvíc užíval vycházky, kdy jsme venčili naše páníčky. A protože se chovali slušně a šli pěkně ve stádečku, měli jsme hodně času užít si pohybu a hry s ostatními. To víte, když je nás psů hodně (většinou asi 15) tak to dá pořádnou práci prohnat všechny. „Domů“ jsme se vraceli příjemně uběhaní a vyvětraní. Pánečci potom seděli v hejnu a povídali si, zatímco mi byli chytřejší a odpočívali ve svých pokojích.

Jeden den jsem dokonce slyšel vytí, ale to jsem se potom od paničky dozvěděl, že se konala soutěž Zlatý slavík, kdy každý zpíval píseň a dostal za to po kouli nebo po dvou. Kdybych byl u toho, asi bych se přidal taky a ukázal jim, jak doopravdy takový zpěv vypadá. Příště.

Zažili jsme taky takovou dobrou srandu. Zapřáhli nás do sáněk (byly dvoje) a závodili jsme, kdo dřív projede vytyčenou dráhou. Jelo se od lesa z kopce dolů k posedu, ten jsme měli objet a vrátit se zpět. Pejskům se to velice líbilo, jen lidi měli problémy. Někteří po cestě vyflusli plíce. Já byl taky vybrán a než mi došlo, co se po mě chce, snažil jsem se jen dostat k paničce, která běžela přede mnou. Nechci se chlubit, ale i když jsme to prohráli, já se moc snažil a fakt jsem byl dobrej! I na paničku jsem zapomněl a pádil do cíle. To víte, když před vámi běží taková BABA jako je Bohunka a chlupy jí krásně vlají, to nožky běží úplně samy. To jste měli vidět, jak byli naši dvounožci uhnaní. Ale stejně jsme je šli ještě vyvenčit. Ani neměli chuť si hrát a utíkat nám do lesa, tak jsme se honili a hráli mi.

Druhý den jsme zase chodili po lese a hledali ufouny. To bylo taky dost dobrý, i když si to užili spíš lidičky, protože se s těmi ufouny kočkovali. Někteří předvedli dokonce slušné zadržení na dálku, když jim to cosi v bílém prostěradle chtělo vzít kramle. To pro změnu vyhráli zase naši, kdy se podařilo najít dva hýbající se a utíkající ufouny – Báru a Kláru a jednu vycpanou husu, é promiňte labuť. Ona mi promine, stejně je vycpaná. Ona nebyla jako ta vzteklá husa, která mě napadla. To bylo tak: byl jsem s paničkou na jednom malém statečku

(1 kůň, asi 15 hovězin, slepice a husy).  Hověziny mě nechaly chladným, ale zalíbila se mi ta smečka hus – 3 husy a houser. Nejdřív jsem teda nevěděl, co to je, jestli jídlo nebo had – strašně to syčelo. Když to přede mnou začalo prchat, zjistil jsem, že je to jídlo! A hurá za ním. Jen nevím, proč se to mojí paničce nelíbilo. Vždyť se tak hezky rozprchly a hrály si s ní na schovávanou. Stejně je našla a posbírala si je sama. Ani nožičku mi ožužlat nedala. Odnesla je někam pryč, ale když nesla toho největšího syčáka (syčel jako had, hodně rozzuřený), dala mi ho očichat. Já, zvědavé dítě, jsem si s ním chtěl dát přátelské políbení, ale on? Chytil mě za ofinu a držel. Ale byl jsem statečný a nedal se. Panička musela toho syčícího opeřence odnést. Jinak by z něj byl první český husí naháč. Tak to byl jen takový můj malý zážitek.

 

 

Ale zpět k ufounům. Podařilo se je najít a předvést a to bylo to hlavní.

Po tomto výkonu jeli někteří na koně, ale o tom nic nevím, protože mi panička neříkala, co tam dělali. Snad to ti koníci přežili bez úhony.

V sobotu se taky rozdávaly ceny, já nic nedostal, ale moje paní si přinesla ledvinku za největšího bojovníka. To já přece tahal sáně, to já utíkal za Bohunkou a nemohl ji dohnat. Dvounožci se jen tak lehce proběhli a dostali za to cenu? No, já to paničce prominul, stejně mám svoje ledviny a hned dvě.

A v neděli jsme jeli domů. Ne hned ráno, to jsme šli na procházku a pokud se nepletu, tak nás psů šlo dvacet! Páníčky by sice uhlídalo i míň psů, ale když oni jinak nedali….. To bylo něco! Můžu prohlásit, že u nás doma, kdyby potkal nějaký myslivec takovou smečku prohánět se po louce, tak by se jistojistě sám zastřelil.

Když to shrnu, byl to nádherný čas, strávený mezi dobrými přáteli, ať už těmi dvounohými nebo námi chlupáči. Těším se, až zase sbalíme s Kvídem paničky a vyrazíme mezi své.

 

                                        S pozdravem HAF,

                                                                váš Harkonen VIP Bar-Bar Beskydy

 

 

 

Tak jo Hary, máš to napsané moc hezky, ale trošku tě doplním a snad i poopravím.

Soutěž, kterou připravily Klára a Bára (Ko-Za) spočívala v lovu sněhuláků. Nejdřív jsme bojovali o koule a z nich jsme stavěli sněhuláky – za tři koule, jeden sněhulák. Kdo nasbíral nejvíc sněhuláků, ten samozřejmě vyhrál.

Účastníci se rozdělili do dvou družstev a soupeřili jsme opravdu se zápalem. Jedno družstvo byli Barbaři a druhé Kopečkovic (za garáž nikdo nechodil, i když dobrovolníci byli). Já patřila ke Kopečkovic a se mnou i Hary. Dana a Kvído patřili mezi Barbary. Přes den jsme bojovali proti sobě, večer seděli všichni jako jedna velká rodina a vyměňovali si zážitky.

Jídla bylo víc než dost, takže i nějaké ty zbytky byly, jen po francouzských bramborách se zaprášilo, ani plech se nemusel umývat, jak byl vymetený J

Na koníčky jsme jeli, to Hary zmínil dobře. Po počátečním váhání nám dvě holčiny půjčily svoje kobylky: noričku Zlatu a plnokrevnou Come Home. Já si vzala tu noričku a jen se tam tak procházela. Naklusat ji bylo nemožné, tak jsem jezdila krokem a kochala se. Na Come Home (Komi) jezdila Saša a Jarka Č. poněkud rychlejším tempem. Já byla spokojená, zařádit si můžu doma na svojí kobylce a taky jsme stihla sledovat všechny kolem. Saša i Jarka si Zlatu zkusily taky a naznaly, že rozklusat nejde. Jenže o opaku nás přesvědčila její stálá jezdkyně, pod kterou kobylka pěkně klusala. To bude asi rukama…

V sobotu večer Ko-Za vyhlásila další soutěž. Každé družstvo mělo zahrát scénku z našeho pobytu. Všichni seděli umoření z předchozích dnů a nikdo se neměl do zkoušení, nehledě na to, že jsme neměli ani nastartované mozkové závity, aby něco vymyslely. Tak se stalo, že se naši kaučové domluvili na vyrovnání stavu sněhuláků, takže nikdo nevyhrál ani neprohrál. Po této smlouvě jsme seděli a relaxovali při rozhovoru o psech (pochopitelně) a když přišla Ko-Za, bylo jí sděleno, že se právě odehrává scénka – příjemné posezení v kruhu lidí, kdy z protivníků se stávají přátelé. Ceny byly rozděleny mezi všechny účastníky, hned potom, co se Ko-Za vzpamatovala. Takovou scénku asi nečekala…..

Co se týká Haryho zážitku s Houserem, trošku bych ho uvedla na pravou míru. Všechno souhlasí, až na jeho odvahu. Houser ho opravdu chytil za ofinu, ale ten můj hrdina měl paniku v očích, a výraz v nich „Mamííí, pomóóóc!!!!“ mluvil za vše. Neodradilo ho to však a při příští návštěvě husy prohnal zase.

 

A co říct závěrem?

Díky holky za to, že jsme mohli všichni prožít nádherné čtyři dny plné srandy, dobrodružství a zdravé soutěživosti. Doufám, že se při podobném srandamači zase potkáme.

 

                                                                                                       Soňa Novotná

 

_________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...

TOPlist